Těžkej džob zajíce Standy – Anna Strusková

Zajíc Standa miluje svou práci. Nevadí mu ani miniaturní plat ani drzé děti. Protože on Velikonoce prostě miluje. Nevadí mu, jak se každý rok musí patlat s vajíčky, beránkem a velikonoční štolou. Svoji práci pokládá za práci na světě nejkrásnější (často se tak hádá s Ježíšem, který neustále tvrdí, že rozdávání dárků je mnohem lepší).

Zajíc Standa je workoholik a nechce si to přiznat. Po skončení Velikonoc začíná vymýšlet další, svým podřízeným nikdy nedá pokoj a svůj pokoj má velikonočně vyzdobený po celý rok. Odmítá si dát volno by? na jeden den. Jenže Standa už má nejlepší léta za sebou, občas nestíhá, přepracovává se… a jak ho zlobí klouby a záda!
Ten nahoře si toho nemohl nevšimnout. A tak si jednoho dne pozval Standu do své kanceláře v tom nejvyšším patře. Standa se tam vypravil celý nadšený, očekávajíc odměnu nebo prémii. Tehdy nevěděl, jak hrozně se mýlil.
„Stando, Stando,“povídá Ten nahoře pohřebním tónem. „Ty můj ušáku zlatej, víš ty, kolik je ti už let?“ „Proč tak smutně, Pane, za týden jsou přece Velikonoce,“ řekl přehnaně veselým tónem Standa. „No právě, Stando, víš, že už máš nejlepší léta za sebou. A záda taky nejsou nejlepší, viď? Myslím, že by sis měl na chvilku odpočinout, odreagovat se, však víš, jak to myslím…“
„Ale… já si nemůžu vzít volno, když jsou Velikonoce za rohem! Pane, já…“ „Víš, Stando, to nebude tak úplně volno. Vážím si toho, co jsi pro nás za takovou dlouhou dobu udělal…“ „Takže mám padáka?!“ skočil mu nevěřícně do řeči Standa. „Padákem bych to zrovna nenazval, spíš taková dovolená na dva, tři roky…“ Ten nahoře to ani nestačil doříct, Standa celý rudý odhopkal z kanceláře a nadávkami nešetřil. Jako kdyby zapomněl, že takhle přece velikonoční zajíček nemluví. „Ty teda se mnou zametli, parchanti! Co já budu teď dělat? Ani vysokou jsem nedostudoval a s tímhle si mám najít další práci?!“

Standa byl opravdu zoufalý. Do důchodu jít nehodlal, zase tak starý nebyl, ale vidina nějaké nudné práce ho také příliš nelákala. Jenže stejně ho nelákalo být nezaměstnaný. A tak se rozhodl něco udělat! Nečekal ani jeden den a už vyhledával na internetu nabídky práce. Bohužel, nikdo velikonočního zajíčka nehledal, a tak se Standa musel spokojit s něčím naprosto pod „jeho úroveň“. Byla to práce v supermarketu. Ne že by se velikonoční zajíček ke kase nehodil. Standu práce z počátku bavila. Byl na všechny milý, usmíval se a oni mu povětšinou úsměvy opětovali. Občas se někdo zeptal na velikonoční zboží a v tom se Standa dobře vyznal, takže žádný problém. No… zezačátku tu žádný problém nebyl, ale ani v ráji není pohoda stále, že? Byli tu totiž také nespokojení zákazníci a s těmi to Standa neuměl. Nastalo několik konfliktů s prošlým zbožím nebo nakřáplými vejci, u jeho pokladny se stály ty největší fronty a ani si nedokázal zapamatovat všechny kódy pro rustikální pečivo. Mohl být rád za to, že ho jenom vyhodili a nepřišel k žádnému úrazu, způsobenému například deštníkem rozzuřené postarší paní nebo případně jeho alternativou – dřevěnou holí na podpírání bolavých nohou.

Mezitím Velkej Šéf hledal náhradu za Standu. Před jeho stolem se stála ohromná fronta na konkurz, každý přece věděl, že starání se o Velikonoce je ta nejlepší práce pod sluncem (a taky si tím u Šéfa dost šplhnete)! Jenže žádný z té miliardy zvířat, lidí nebo jiných démonských stvoření nebyl prostě Standa. Nikdo nebyl tak spolehlivý, nikdo nebyl tak přesný, nikdo neměl pro Velikonoce takový cit jako Standa. Ten nahoře se zamyslel a řekl si: “Proč já jsem toho Standu vlastně vyhazoval?“
Zpět na zem, k našemu milému zajdovi, který si opět hledal práci. Zakusil snad už všechno, od popeláře až po kuchaře, od uklízečky až po prezidenta a stále ho nic nebavilo. Byl už mírně zoufalý, dokonce trpěl vidinami (to když zastavoval každého druhého starého pána a ptal se ho, zda mu vrátí jeho milovanou práci). Potom, co se dokonce octl na policejní stanici, kde musel zůstat přes noc, si Standa uvědomil, jak špatně na tom je. A rozhodl se s tím vůbec nic nedělat. Jen se celé dny toulal ulicemi a doufal, že zakopne o nějaké jídlo, práci, cokoliv.
Potom, co se letošní Velikonoce staly úplným trapasem, protože zřejmě nebyl moc dobrý nápad letos najmout místo velikonočního zajíčka velikonoční želvu, rozhodl se Ten nahoře, že to takhle dál nejde a odhodlat se najít Standu a přivést ho zpět za každou cenu! A tak se zas jednou vydal na zem (a tentokrát v trochu běžnější formě než v hořícím keři). Bloudil po celém městě, ptal se lidí, hledal v mapě… už to skoro vzdal, ale nakonec v jedné temné uličce na Standu narazil. Tedy jestli tento špinavý zajíc s natrhlým uchem a výrazem cynika vlastně mohl být Standa.
Stando, jsi to ty?“ zeptal se Velkej Šéf, který stále nemohl uvěřit, že tohle byl ten nejlepší velikonoční zajíček všech dob. „Jé, pane Šéf, já bych Vás skoro nepoznal,“ odpověděl mu Standa drsným hlasem a věnoval mu ten nejsmutnější pohled, že smutnější snad Šéf ani za celý svůj život neviděl.
„Tak už jsou zase Velikonoce, pane?“
A šéf poznal, že to už vrátit nepůjde.